Carringtonova událost jako další strašák po pandemii koronaviru

Sdílej na:

Ráno 1. září 1859 vstoupil amatérský astronom Richard Carrington do soukromé observatoře ve svém venkovském sídle mimo Londýn. Poté, co otevřel střechu kopule, aby odhalil jasně modrou oblohu, namířil svůj mosazný dalekohled ke Slunci a začal načrtávat shluk obrovských tmavých skvrn, které jizvily jeho povrch. Carrington však náhle spatřil, že ze slunečních skvrn něco vybuchlo a popsal to jako „dvě skvrny intenzivně jasného a bílého světla“. O pět minut později ohnivé koule zmizely, ale už během několika hodin jejich účinek pocítil celý svět.

Té noci začala selhávat telegrafní komunikace po celém světě; objevily se zprávy o jiskrách vylétajících z telegrafních strojů, šokovaných operátorech a hořících papírech v jejich kancelářích. Po celé planetě osvětlovaly noční oblohu barevné polární záře, zářící tak jasně, že ptáci začali cvrlikat a dělníci začali své každodenní práce v domnění, že slunce začalo vycházet. Někteří si mysleli, že se jedná o konec světa, ale Carringtonovy pouhé oči spatřily skutečnou příčinu bizarních událostí: masivní sluneční erupce s energií 10 miliard atomových bomb. Ta chrlila elektrizovaný plyn a subatomární částice k Zemi a výsledná geomagnetická bouře – přezdívaná „Carringtonova událost“ – byla největší v historii, jaké jsme díky počínající elektrifikaci mohli zažít.

Druhý den ráno (2. září) vytvořil magnetický pulz způsobený následnou druhou bouří telegrafním operátorům ještě větší potíže a když zaměstnanci společnosti American Telegraph Company dorazili do své bostonské kanceláře v 8 hodin ráno, zjistili, že není možné odesílat ani přijímat zásilky. Atmosféra Země však byla tak nabitá, že operátoři dokonce učinili neuvěřitelný objev: Mohli odpojit napájecí baterie a přitom stále přenášet zprávy do Portlandu ve státě Maine v 30- až 90ti sekundových intervalech pouze pomocí „aurorálního proudu“. Do 10té hodiny magnetické rušení ustoupilo natolik, že stanice znovu připojily své baterie, ale přenosy byly i tak rušeny po zbytek rána.

Obloha v ohni

Když se telegrafy vrátily do víceméně standardního provozu, skrz mnoho z nich běžely zprávy o nebeské světelné show, kterou viděly spousty svědků předešlou noc. Noviny od Francie po Austrálii obsahovaly popisy neuvěřitelných polárních září, které proměnily noc v den. Například tato zpráva od ženy na Sullivanově ostrově v Jižní Karolíně běžela v Charlestonu Mercury: „Východní obloha vypadala jako krvavě rudá. Přesně na východě byla nejjasnější, jako kdyby měl být úplněk, respektive východ Slunce. Záře se postupně rozšířila téměř až k zenitu a celý ostrov byl osvětlen. Moře tento svit odráželo a nikdo se na něj nemohl dívat, aniž by býval myslel na pasáž v Bibli „A moře se proměnilo v krev.“ Mušle na pláži odrážející světlo připomínaly uhlíky. “

Obloha byla tak karmínová, že mnozí, kteří ji viděli, věřili, že sousední oblasti hoří. Američany na jihu překvapilo zejména severní světlo, které migrovalo tak blízko rovníku, že jej bylo vidět dokonce i na Kubě a na Jamajce. Všude panoval skutečný zmatek. V Abbeville v Jižní Karolíně se zedníci probudili a začali klást cihly na staveništi. V Bealetonu ve Virginii byli skřivani vyrušeni ze spánku v 1 hodinu ráno a začali zpívat. (Bohužel pro ně byl vzhůru také výpravčí na železnici Orange & Alexandria a tři z nich zastřelil). Ve městech po celé Americe stáli lidé v ulicích a dívali se na nebeský ohňostroj a v Bostonu někteří dokonce využili nebeského ohně k prohlédnutí místních novin.

Elektromagnetické bouře mohou způsobit katastrofu ( zdroj: https://interestingengineering.com )

V té době totiž ještě nebyla známa souvislost mezi polárními zářemi a Sluncem. Naštěstí 1. září Carrington (a Hodgson) pozorovali Slunce, zkoumali a mapovali umístění, velikost a tvary slunečních skvrn, když těsně před polednem místního času v Anglii se stali každý nezávisle prvními lidmi, kteří byli svědky sluneční erupce a dokonce ji zaznamenali a popsali.

V oblasti slunečních skvrn vytryskl ze sluneční fotosféry náhlý jasný záblesk, který Carrington popsal jako „vzplanutí bílého světla“. Carrington zdokumentoval přesné umístění výtrysku na slunečních skvrnách, kde se objevil a kde zmizel v průběhu 5minutové události. To, co v tuto chvíli nemohl vědět je, že z povrchu Slunce právě vytryskla koronální hmota a ​​mířila přímo k Zemi. Hlavní výtrysk koronální hmoty (CME) prolétl 150 milionů km velkou vzdáleností mezi Sluncem a Zemí za pouhých 17,6 hodin.

Následné výzkumy za poslední století a půl používají obdobné polární projevy z 28. a 29. srpna 1859 jako vodítko k tomu, proč 1. září CME cestovala tak rychle. Nyní se všeobecně udává, že ze Slunce vybuchla již na konci srpna jiná menší CME a účinně vyčistila cestu mezi Zemí a Sluncem od většiny plazmy slunečního větru, která by normálně hmotu zpomalila. V době, kdy začala událost 1. září pozorovaná Carringtonem a Hodgsonem, byly tedy ideální podmínky pro to, aby mohutná bouře snadno prolétla vnitřní sluneční soustavou a narazila do Země během několika hodin.

Jak blízko jsme byli?

Další elektromagnetické pulzy způsobené nízkoenergetickými výtrysky koronální hmoty ze Slunce zasáhly Zemi v letech 1921, 1960 a 1989 – druhý z nich způsobil rozsáhlé výpadky proudu v celé provincii Quebec v Kanadě. Tyto tři události však nejsou považovány za tak veliké jako byla Carringtonova událost. Avšak velice nedávno, tj. 23. července 2012, ze Slunce vytryskla superbouře třídy Carrington a jen těsně minula Zemi – a to o pouhých devět dní (tedy „prolétla oblastí, kde před devíti dny byla Země“), což bylo ostré varování od našeho „solárního rodiče“. Je tedy jen otázkou času, než na Zemi dopadne další výbuch koronální hmoty třídy Carrington a její elektromagnetický pulz.

Vědci z Lloyd’s z Londýna a agentury pro výzkum atmosféry a životního prostředí ve Spojených státech se po málem katastrofální události z roku 2012 domnívají, že událost třídy Carrington, která by dnes měla globální devastující dopad na Zemi, způsobí jen samotným USA škody ve výši 0,6 až 2,6 bilionu USD, vyvolá rozsáhlé a pravděpodobně globální elektrické poruchy, výpadky proudu a poškození elektrických sítí. Elektronické platební systémy v obchodech s potravinami a čerpacích stanicích by pravděpodobně selhaly, stejně jako bankomaty, které se při ověřování účtu spoléhají na internetový nebo satelitní odkaz informace o výplatě hotovosti.

Televizní signály ze satelitů by byly výrazně narušeny a také na satelitech by došlo k narušení vysokofrekvenční komunikace a ochromení GPS navigace. V letadlech letících nad oceány by pravděpodobně došlo k chybám navigace a výpadkům komunikace v důsledku narušení satelitní sítě. Astronauti na palubě Mezinárodní kosmické stanice by buď hledali úkryt v jednom z více radiačně chráněných modulů základny, nebo – pokud by to dovolil dostatek času – nastoupili do svého vozidla posádky Sojuz nebo USA a vrátili se domů. Otázka, jak přesně chránit astronauty na Měsíci nebo v destinacích dále ve sluneční soustavě je tak stále živou diskuzí.

Na rozdíl od roku 1859 však dnes máme mezinárodní flotilu vesmírných sond – včetně Solar Dynamics Orbiter, SOHO, Parker Solar Probe a Solar Orbiter Evropské kosmické agentury (ESA). Ty neustále pozorují Slunce a snaží se porozumět základním mechanismům, které vytvářejí sluneční skvrny, sluneční erupce a výrony koronální hmoty. Pochopení základních mechanismů, které spouštějí CME a jejich závažnosti, je klíčovou hnací silou výzkumu heliofyziků. Ale i se současnou flotilou vesmírných sond nakonec mohou vědci v tuto chvíli skutečně vydat (přinejlepším vícedenní) varování, že došlo k výbuchu koronální hmoty na Slunci, která míří k Zemi.


Toto video obsahuje dva modelové případy – menší výtrysk koronální hmoty (CME) z roku 2006 a CME třídy Carrington z roku 1859.

Pouhé vícedenní varování by nám poskytlo čas na odstavení elektráren a transformátorů, zastavení dálkových a zaoceánských letů a v zásadě by se počkalo, až CME projde Zemí. To nejlepší, co dnes tedy můžeme udělat, je pokusit se alespoň minimalizovat škody.

Z pohledu volebního období politiků by to bylo velké finanční a časové úsilí preventivně přestavět energetické sítě a komunikační systémy takovým způsobem, aby plně odolaly CME třídy Carrington – a o to vlády po celém světě projevily jen malý nebo vůbec žádný zájem. I přesto se Parkerova solární sonda z NASA doslova potápí do sluneční koróny, aby se pokusila odhalit tajemství toho, jak se formují výrony koronální hmoty a jak zrychlují na neuvěřitelné rychlosti, když opouštějí Slunce. A co víc, mise ESA Solar Orbiter se pokouší tato data doplnit tím, že se dívá na Slunce a pozoruje ho z dříve nemožné orientace.

Zůstává zde však krutá pravda: 161 let po Carringtonově události není svět stále připraven na rozsáhlou sluneční bouři a na to, co by s námi udělala. Sluneční superbouře třídy Carrington, která Zemi jen těsně minula v roce 2012, měla být velkým budíčkem, zejména s ohledem na technologický pokrok a naši závislost na něm v každodenním životě. Zdá se však, že toto varování nebylo vyslyšeno tak, jak by mělo a stejně jako v případě pandemie koronaviru tak může být svět (i přes varování vědců) zaskočen globální katastrofou, která by nás pravděpodobně vrátila do středověku i se všemi důsledky pro současných takřka 8 miliard lidí.

(poz.: doporučujeme knihu Tma od Ondřeje Neffa, která popisuje takovou katastrofu v Praze)

zdroje:

https://www.nasaspaceflight.com/2020/08/carrington-event-warning/

www.nasa.gov

https://www.history.com/news/a-perfect-solar-superstorm-the-1859-carrington-event